V čem je ženská síla

Včera večer jsem jela se svým mužem z akce Den, kdy se budu mít ráda.
V Praze na Floře se sešly stovky žen, aby se zúčastnily mnoha přednášek, workshopů… Přišly si pro inspiraci, motivaci, nápady. Nebo se jen tak potkat…

Měla jsem tady také svůj workshop. Můj muž mě přišel podpořit a udělat pár fotek, takže trochu té atmosféry mohl taky nasát.

Cestou domů pak řekl něco, co mě inspirovalo k napsání tohoto článku.

Řekl mi, že je to skvělé, že my ženy takové akce pořádáme a chodíme na ně. Že se chceme něco nového od sebe navzájem naučit, inspirovat se, pomáhat si. Že díky tomu neustále rosteme. A že je škoda, že muži podobné akce pro sebe nedělají a pokud ano, pak jen málo mužů se chce od těch druhých učit….

A díky tomu jsem si uvědomila, že právě v tomhle je naše ženská síla…

Mnoho žen, a byla jsem jedou z nich, se snaží vyrovnat mužům tím, že se jim chtějí podobat. Být tak silné, výkonné, soutěživé jako jsou muži. Nepodléhat tolik svým emocím a jejich změnám, být odolné a tvrdé…

Ano, tohle všechno dokážeme, zvládneme.

Ale není to zadarmo. Něčeho se musíme vzdát.

Jedna z věcí, které jsem se vzdala, když jsem stoupala po kariérním žebříčku a vyrovnávala se mužům, byla ženská sounáležitost. Ženy v práci pro mě byly spíš konkurentkami. Ve svém osobním životě jsem stále častěji vyhýbala setkáním s kamarádkami u kávy. Považovala jsem to za ztrátu času, takové tlachání k ničemu. Měla jsem pocit, že vlastně nikoho nepotřebuju.

Pak jsem ve svém životě došla k zjištění, že takhle už dál ne. Byla jsem unavená z toho neustálého výkonu, soutěžení, musení všechno zvládnout a ustát… Cítila jsem se špatně a hledala jsem cestu, jak to změnit.

Knihy, semináře a setkání s úžasnými lidmi mi pomohly se uvědomit, že tou cestou je cesta k sobě. K tomu, kdo opravdu jsem. K opuštění té mužské role, která mě vyčerpávala, k nalezení ženy ukryté v sobě.

Na té cestě pořád jsem a hodně jsem tam už našla.

Jeden z největších pokladů, které jsem objevila, je sounáležitost, sdílení a spolupráce mezi ženami.

Je to něco, co je nám ženám dané, přirozené. Už dávno v době kamenné (a u domorodých kmenů stále) byla spolupráce mezi ženami ohromnou silou. Silou, díky které se ženy dokázaly vždy postarat o sebe, o své muže, o děti. Ne, že každá dělala všechno, jako je tomu dnes – postarat se o děti, jít do práce, uvařit, uklidit, být se svým mužem… Práci si mezi sebou pěkně rozdělily. Jedna se postarala o jídlo pro všechny, druhá o děti svoje i svých souputnic…

A sounáležitost a sdílení?

Ten nejskvělejší nástroj pokroku. Dar předávat si znalosti a sdílet zkušenosti, učit se od sebe, inspirovat se.. V tom je právě ta ženská síla. Že jsme schopné dávat. A že chceme přijímat, učit se. Díky tomu rosteme, rozvíjíme se.

Nepotřebujeme být jako muži. Buďme ženami. Využijme těch darů, které jako ženy máme. Díky nim se můžeme učit, růst, posouvat se… Naprosto přirozeně a šťastně.

Vaše Jenny B.